Srabe.

19. července 2010 v 17:59 | Sovětka. |  Sovětčin prostor.
Když nad tím tak přemýšlím-a poslední dobou docela často-tak se vlastně celkem těším do toho ústavu, kam nastupuji v září. Nikdo, kromě pár lidí mě tam nezná. Každýmu tam můžu nakecat, co chci. Můžu se tam nehorázně přetvařovat, až nakonec ani M. nebude vědět, od koho opisuje. 

Když každý den chodim krmit kočku domu, momentálně totiž přežívám u prarodičů, musim si vyjít ten náš P-kopec. Pokaždý tam někoho potkám. Tuhle jsem se tomu zákonu schválnosti na hlas uchechtla, měla jsem suchátka v uších a pár lidí, které nemám dvakrát v lásce se na mě podívalo stylem "tak ona se konečně zbláznila", to jsem se uchechtla tomu jejich výrazu a dál jsem se už radši nedívala. Preventivně. Po těch se mi fakt stejskat nebude.
Nojo. P-borci sedící na lavičce, myslící si, jak svou krásou a inteligencí oslnili svět. Ale to těžko, když někteří ani nevědí, kde je Japonsko. 
Příště, až okolo nich pudu, nahodím "nadvěcnej" úsměv, ať mi políbí prdel. 
Nikdo ani náhodou netuší, jak hrozitánsky moc se těším do Anglie, ale až za rok. Nevadí. Lepší za rok, než nikdy. Měsíc, dobře možná jen čtrnáct dní samoty v cizí zemi. YEAH. Ou YES. 
YEAH, jak se těším, až budu psát na ksicht book anglický statusy a ty P-trapáci to budou číst! YEAH. 
Začínam být vytahovačná a trapná, asi je čas jít dělat něco pořádnýho. 

Mějte svůj "nadvěcnej" úsměv pořád po ruce a v případě nutnosti ho vytaste. 

P.S: Koukněte se na The Runaways, je to dobrý, sice lehce zvláštní, ale dobrý. 15+ :)
 

Asi tak

3. července 2010 v 20:05 | Sovětka. |  Sovětčin prostor.
Když přejdu ty šíleně otlačené nohy, o kterých jsem si myslela, že mi upadnou, středa byl nejlepší den strávený s mojí třídou za celých devět let. Smutné.
Jestli by to čirou náhodou někoho zajímalo, tak právě teď píšu na mém notebooku. Ano mám notebook. Po čtyřech letech škemrání jsem ho teď dostala. Asi si někdo tam nahoře řekl, že když už nemám mojí třídu, dostanu notebook. Asi jako, když se ráno probudím a mám vlasy na jedné straně pěkné a na druhé straně jsou zákonitě hrozné. Nikdy by nemohly být obě strany dobré. Prostě obě dokonalé strany vlasů by nemohly společně existovat. Asi jako současně moje třída, kterou jsem nevratně opustila a můj nový notebook. Jak vtipné. Právě zjišťuji, jak pěkně se na tom píše. Fajn. 
Tolkiena nečtu, čtu Hush, Hush od Beccy Fitzpatrick. Asi sem na to hodím recenzi, protože je to hodně dobrá kniha. 
Ty prázdniny jsou stejně hrozně zvláštní. Člověk se na to těší deset měsíců a pak neví co dělat. Stejně se ale netěším, až skončí. Nová škola. Nový lidi. Fuj. Dělá se mi blbě, když na to myslim, takže na to myslet nebudu, aspoň dva další měsíce.

Užijte si a hlavně přežijte prázdniny. 
P.S: Nechci září. Září smrdí.

Nazývejte mě idiotem, mě je to jedno.

19. června 2010 v 17:47 | Sovětka. |  Sovětčin prostor.
Dokonalá kniha nenalezena, čtu opět Twilight. Je to špatný. Hodně špatný. Se školou noci jsem skončila někde uprostřed stránky 213, protože mě popadlo nepopsatelné nutkání šáhnout dolů do skříně pro Twilight. Na hovno. Škola noci mě moc nenatchla. Ale špatná neni, celkem dobře se to čte. Až znova dočtu celou ságu (jsem celkem zvědavá, kdy) pustím se do Tolkiena, přísahám. Celkem by mě zajímalo, jakou povinnou četbu budeme mít na střední, protože bych si to už přečetla a získala bych tak čas na to, abych se mohla patlat s něčim jinym. Jdu pokračovat (už po třetí) četbou Twilight.
 


Smrt je klidná, snadná, život je těžší.

19. června 2010 v 17:08 | Sovětka. |  Sovětčin prostor.
Tímto si vypůjčuji větu z Twilight, jako název mého článku na téma Smrt, protože je v ní hodně pravdy.
Život je neklidný, uhoněný, hektický. Žít, je jako stát na pohybujícím se pásu a koukat se, jak se svět okolo vás mění, jak umírají lidé, které jste milovali. Smrt vás od toho všeho osvobodí. Nic. Tak si představuju smrt, jako velké nic. Vysvobození z každodenní triviality. Nakonec se ukáže, že nic nebylo v životě důležité, stejně každý skončí stejně. Ať jste vlastnili Google, nebo jste žili na ulici. Každý skončí v tom velkém nic. Musí být ohromně úsměvné nemuset nic řešit. Nic. Neprožívat deprese, starosti, ale tím pádem ani radosti. Smrt je jako nula, na pomyslné ose. Nikdy nespadnete do mínusu, ale nikdy se nevyhoupnete do plusu. Sebevrahové jsou vlastně ohromní zbabělci. Nemají na to, řešit starosti, proto si nikdy nevychutnají ani radosti, které život obnáší.

Největší riziko při četbě dobrých knih je, že už je nikdy nic netroufne.

13. června 2010 v 23:01 |  Sovětčin prostor.
Chtěla bych najít knížku, ve které by se odehrávala milostná zápletka jako v Twilight, chtěla bych najít knížku, která by měla atmosféru Harryho Pottera a Twilight dohromady, chtěla bych najít knížku, která ještě není profláknutá, ale skvělá, jako je The Mediator. Je to se mnou těžký. Chci najít nějakou novou dokonalou knihu, ale místo čtení nových knih bych radši četla ty staré, které si získali mé srdce. Ale jak jinak, než čtením nových knih přijdu na další skvělé knihy?
Třeba na nějakou dokonalejší knihu kápnu o prázdninách-už si píšu seznam četby.
Na seznamu nechybí The Lord of the rings od Tolkiena (Na doporučení Matinky a Šuplika). Dále mám rozečtenou knihu The house of night (Škola noci), mám radši anglické názvy knih, takže promiňtě mou trapnost. The House of night mě zatím moc neoslovuje, je to prostě další kniha, no Twilight sem si taky nezamilovala po sto stránkách (nebo jo?). Možná si ještě v knihovně vypůjčím Gejšu. Tímto asi vymetu většinu bestsellerů světa za poslední dobu. Ještě mi jich pochopitelně zbývá hodně, ale povězte mi, jaká kniha mě zaujme víc, jak Harry Potter, nebo Twilight? Hm? Třeba knihy typu Narnie a Eragona mě moc neberou. Když jsem minulé léto četla Twilight, byla jsem jako feťák na fetu, kterého zaplavý opojný pocit, jakmile se zaboří do knihy. Opravdu. Když jsem nečetla měla jsem depku. Fakt. Nekecam. Tohle se mi pak stalo i u Harryho Pottera. U Mediátora to bylo podobné. Tohle, kdybych vyprávěla spolužačkám, tak by se mi vysmály. ,,Ježiš jak můžeš číst Harryho Pottera, vždyť je to pro malý haranty." Už je slyšim. Hele mě je to u prdele. Mě je jedno, co čtou (HaHa) ony.  Jediná Pinda by to pochopila, protože to, co já chovám k jistým knihám, ona má k Fotbalu a Formulím. Já to její nikdy nepochopím, jestli ona chápe to moje, nevím. Celkem jsem na Frajerky zvědavá příští rok, až dostanou seznam knih, které mají přečíst. Ony totiž radši film. No, mají štěstí, že existuje tolik filmových zpracování Romea a Julie. Hloupí lidé. Přehloupí lidé. Já neřikám, že jsem kdovíjak chytrá, ale radši si to všechno hezky přečtu. Vždyť knihy -obvzlášt některé- jsou poměrně důležitou částí naší historie, kterou by měl každý znát, stejně, jako by každý měl vidět Annu Frakovou, kterou v knižní podobě a česky nemohu sehnat. Sakra.

Vážně se těším, až příští rok obdržím seznam literatury, až se budu učit francouzsky, až budu mít po třech rocích konečně dějepis, až si tam najdu něco, podobnýho mě. Třeba bych se mohla dostat do uplně jiný třídy, než zbytek mých dosavadních spolužáků.
Každý máme svůj sen. Mě by prozatím stačilo objevit tu dokonalou knihu.

Proč zvracíš? Jo aha, ty jsi viděl New moon s českým dabingem.

8. června 2010 v 17:42 | Sovětka. |  Sovětčin prostor.
Takže naprostý vrchol trapnosti je, pojmenovat článek podle skupiny na facebooku. I když tato skupina neexistuje, je jim velmi podobná. Já už vlastně ani nevím, o čem mám ty články psát, natož jak se mají jmenovat.
Jak jste si všimli, viděla jsem New moon s českým dabingem. Je to hrůza hrůz. Katastrofa katastrov. Děs běsů. Nemluvě o tom, že se český překlad mnohdy ani neschoduje s tím anglickým originálem. K pláči je, že mám spolužáky, kterým to nevadí. Jak tohle někdo může poslouchat?Nechápu. Musela sem se kouknout jen na důležité pasáže a rychle rychle to vypnout. Sem zvědavá na Eclipse.

Zdar

Kam dál