Květen 2010

Stojíme a nevěřícně koukáme, jak se svět okolo nás nezadržitelným tempem pohybuje vpřed.

30. května 2010 v 11:40 | Sovětka. |  Sovětčin prostor.
Ještě nedávno jsem seděla u babči v obýváku a přežírala jsem se lososem, už je to půl roku. Pořád nedovedu pochopit, co jsem těch šest měsíců dělala. Až budu stát v černých šatech, na podpadcích a budu si hrozně stěžovat, jak mě z těch podpadků bolí nohy, budu vzpomínat na to, jak jsem psala tenhle článek. Asi si půjčím nějakou knížku o času. Strašně mě zajímá čas, jak se pohybuje, jak ho vnímáme.

Tímto článkem dávám vědět, že žiju. Zatím. Čas je nevyzpytatelný.

Adiós amigos

17. května 2010 v 21:52 | Sovětka. |  Sovětčin prostor.
Hm..
Takže jedu trávit týden se svojí milovanou třídou kamsi do českého ráje.
Neposled.

A o prázdninách se přestěhuju pod strom.

15. května 2010 v 21:25 | Sovětka. |  Sovětčin prostor.
A budu poslouchat písničky.
A budu fotit mym trapnym foťákem.
A budu mít na tváři pořát ten samej přihlouplej úsměv.
A budu pod tim stromem ležet, dokud neumřu.
A budu kašlat na všechno ostatní, kromě mého stromu.
A budu myslet na ty chudáky, který mají jiný starosti, než je strom.
A budu totálně naprosto spokojená.

A protože mi dochází zásoba nedokonavých sloves, končím.

My space

11. května 2010 v 18:12 | Sovětka. |  Sovětčin prostor.
Ne, opravdu jsem se nerozhodla založit si Myspace. Já mam totiž vlastní space. Který tak strašně nenávidím, ale za nic bych ho nevyměnila. Já ani nevím, kam se tenhle článek ubírá. Tak asi budu rozebírat mě, můj postoj k jiným a space. Můj space.

Nechápu některý lidi. Naprosto nepobíram jejich chování, vyjadřování a přemýšlení, blbý je, že jsem mezi nima.
Tudle, jak jsem tak seděla na tom Námku a přede mnou zastavil autobus A24, mířící do Prahy, měla jsem nestoupit, příště nastoupím. A v Praze nasoupím do nějakého autobusu, který jede nevim kam. A pak se nebudu moct dostat domu. Jo to bude fajn. Jsem asi fakt pošahaná, když mi příjde fajn ztratit se v Praze.
A víte co bych uplně nejvíc chtěla? Jet na onkologický oddělení do kterýkoliv nemocnice na světě a popovídat si tam s těma lidma.

Myslím, že půlhoďka s těmito lidmi by mi úplně změnila můj pohled na svět a mě samotnou. A myslím, že by mi svět připadal víc stupidnější a směšnější, než je teď. Stejně na ničem nezáleží. Stejně umřeme. Všichni. Do jednoho.


Asi i proto, že nemůžu změnit své chování, a proto, že mě baví prohlížet si atlas.

Jestli se vám to zdá naprosto nesmyslné, nejste sami.

Tento článek je věnován Pindě, která - jako jediná - se mnou vyje na měsíc.

Keith*****

1. května 2010 v 21:25 | Sovětka. |  Sovětka zese něco objevila..
Dneska jsem se hodně nudila. Když jsem přišla domů od babičky začala jsem si stahovat Sweeny Todda. Pěknej film. Jo líbil se mi. Byl to film, který měl náladu. Ale pak se zase dostavila nuda. Asi před třemi týdny -nebo tak nějak - jsem si stáhla film Keith. Už nevím, kde jsem k němu přišla, což mě hodně mrzí. Ale koukla jsem se na něj.

Keith je film o dívce, Natalii, která má perfektní život. Hraje závodně tennis, má výborné známky, je oblíbená.. Jednou na laborky jí je přidělen "parťák" jménem Keith. Keith je neoblíbený kluk, který jezdí ve žlutém pick-upu je neuvěřitelně nad věcí a žije si po svém, pro Natalii je záhadný. Natalii pořád někam vodí a postupem času se sbližují. Keith ale najednou chybí ve škole a Natalie se o něm snaží dozvědět něco víc, než to málo, co ví. Po dvou týdnech se Keith i se svým vždy radostným úsměvem vrací do školy. Když se od Keithe snaží něco zjistit pohádají se a Natalie rozbije jeho skříňku, kde se dozví jeho adresu. Postupem času se dozvídá, proč je Keith takový, jaký je. Keith má rakovinu. Natalie Keithovi vyzná na letišti, přesně před odletem lásku a ten se rozhodne strávit čas, který mu zbývá s ní. 
Nenapsala jsem ani, že měla Natalie přítele, ale toho stejnak nechala :)
Představitel Keithe je docela hezkej, ale jenom když má hnědý vlasy, na blond vypadá jak debil.


Musím se vám k něčemu přiznat-brečela jsem u toho. Já jsem v životě brečela jenom u Titaniku, ale to bylo někdy ve třetí třídě a potom u New moon (rozlučková scéna).

Tenhle film je krásnej. Já nemám příliš v lásce romantický filmy, který končej happy endem. Ale pár, který se mi líbí by se našlo..:) Remember me se mi nelíbilo, dokud neumřěl. Je to hrozný, ale je to tak. Tanhle film je strašně dojemnej. Brečela jsem jak želva. Naprosto perfektí. Úžasný. Okamžitě se zapsal do mých nejoblíbenějších filmů. Strašně se mi líbila postava Keithe. Byl přesně takový, jací by měli být všichni lidé s rakovinou. Opřít se do toho a ne unášet se nemocí. Keith si užívat života dokud mohl, chtěla bych ho mít za kamaráda. Natalii jsem měla ráda o něco míň, ale vůbec nejlepší byla na konci, po Keithově smrti. Ten konec je.. Prostě nepopsatelnej.. Jako celej film. Zanechalo to ve mě hlubokej dojem, což dokáží jenom hodně dobré filmy. Budu nad ním ještě tak měsíc přemýšlet a pofňukávat pro Keitha.

Milión hvězdiček tomu dát nelze (kdybych nebyla líná, tak by to i šlo), tak alespoň těch pět.
*****